Den po propuštění


Je mi líto, že jsem nezačal psát po propuštění dříve. 

Věc se má tak, že zažívám stavy úplné debility. A to myslím docela debilní jako bych neuměl do 5 napočítal. 

Po propuštění z léčebny jsem spal na ubytovně. Už tam jsem nevěděl co můžu, kdo jsem ajak se teda chovat apod. 

Byl jsem v hrozného stavu. Chtěl jsem se hlavně vyspat. Ale ani spát jsem nemohl, myšlenkami jsem se připravoval co bude a říkal si kdo vůbec jsem. Kdo jsem za celý život byl. 

To co jsem si chtěl v léčebně ujasnit a uzavřít jednou provždy, jsem jen otevřel a teď to jde všechno ven. 

Nevím či jsem, vůbec jak se chovat, kdo jsem. Chci se smát jako puberťák, brát všechno vážně jako už soběstačný a sebevědomý chlap? Nebo být zkurvysyn co si vždy namlouval, že nemá právo žít. 

Hodně jsem, když jsem byl v léčebně myslel na to, že mám přátele, mám rodinu, mám je rád, a chci v práci pro lidi nejen s depresemi, ale i dalšími psychickými problémy dokázat velké věci. Pomoct jim z těch mizéríí k aktivnímu a spokojenému životu. A zároveň jsem před sebou viděl I budoucnost, že chci jednak pronajímat nemovitosti a jednak hodně cestovat. Viděl jsem to před sebou jako nikdy. Až když mi bratr otočil v telefonu. A řekl svojí přítelkyni, že jsem guma. A hned otočil. Byl jsem nasraný a zároveň zklamaný. Vždy jsem s ním jednal na rovinu. Úplně mne to zbouralo. Začal jsem pochybovat.  

Už v léčebně jsem se hádal se sestrami, bo měli blbé připomínky. Když jsem chtěl po doktorovi psychoterapie, tak mi řekli, že nemám nárok a že mi je nedají. 

Odešel jsem zklamaný, nasraný, ale řekl jsem si, že najdu jinou léčebnu. Přece chci byt svůj. 

Už ale první den jsem byl v pasti. A nevěděl co se se mnou děje. Pochyby ve všem. 

Když jsem dojel na ubytovnu, tak jsem byl přecitlivělý a nevěděl kdo jsem kluk, který neví kdo je nebo chlap. Který o sobě nic neví. Nedokázal jsem ani podat to, že chci pokoj. Nemohl jsem skoro mluvit.

Na pokoji jsem se zabydlel a chtěl napsat alespoň něco na web. A že to odezní. 

Řekl jsem si, že teď to podnikání i blog budou mít hlavu a patu. Napsal jsem vám o tom, že dál budu blogovat. A pak jsem se snažil znovu zabydlet. Pohrát s Atreyem. Ale došly zase ty pochyby, lítost atd. A spánek taky žádný. Probíhal mi celý život před očima. Nikdy jsem nic nedělal, nikdy nežil, nemám vztah s nikým, nikoho nemám, nemám z ničeho radost, neumím to.

Ráno to bylo ještě horší, potom co jsem jsem zjistil, že nemám peníze. Jsem nedokázal mluvit 

S recepční. Nemohl jsem mluvit, ani říct co chci, nedokázal jsem se dostat k tomu, že jí to zaplatím hned v pondělí. A o tom, že už měli být na účtě. A vůbec ne o to někomu zavolat. Chápu, že nemáš nebydliš, ale stál jsem tam a nevěděl co dělat a že se ještě uchichtavá.

Šel jsem vyvenčit Atreye, ale rozbitý. Nikdo. Odkud jdu a kam? Kdo jsem? Chci se smát nebo mám fungovat jen na automat? Během hodiny se tak sesypat. 

Zavolal jsem si taxi, na druhý hotel, že mne vezmou s placením v pondělí. Bez koruny, ale že taxikáře ukecám. 50 Kč. 

A hned jsem se snažil být v pohodě. Nebudu blbeček trpět, jsem v pohodě. 

Taxikář začal ale řvát jak nepříčetný přímo v recepci a recepční hotelu mi rezervaci zrušila

S tím, že nemůže riskovat. (Vím, že jsem z léčebny jel jen s plastovým pytlem a pytlem granulí.) 

A tam jsem vyhořel úplně. Nedokázal jsem mluvit, domluvit na tom aby mne tam nechala. Prostě vymalováno. Koktal jsem co šlo, ale byl jsem jak blázen. Nechtěl jsem jen se trmácet s pytlem a psem a bez peněz. Zároveň jsem ano nevěděl kde jedu, proč a co tam. Řekl jsem si, že snad ba ubytovnu nebo levného hotelu do Frýdku, než seženu byt a bude fajn. Půjdu po svém ozvu se přátelům, seženu peníze, začnu podnikat v realitách a pomáhat lidem blogováním. A když se sypu jak z písku, tak nevím o ničem ani co chci, ani mi nefunguje myšlení, co dělat. Nevěděl jsem nic.

Ani to, že když to nevyšlo s recepční na sekeru, tak jsem nevěděl koho zkusit. Sebevědomí žádné ani náznak, koho nebo že dokážu někomu zavolat. Seděl jsem u stolu. Před sebou počítač. Psa. A vymalováno. Nevěděl jsem jestli tam zůstanu a budu jen sedět nebo jestli se ještě dám do pohybu. 

Volal jsem ješťe známé o peníze, a když ta nepomohla, už jsem úplně spadl. 

Šel jsem venčit psa a beznaděj. 

Pak jsem si ale řekl, že se seberu aspoň s telefonem na nocleh. Vlakem jsem jet nechtěl s pytlem a na rychlo. A taková troska. 

Ušel jsem pár metrů a připadal si jak zmrd na vozíku co se tlačí sněhem a rozbitý, neumí se postarat. 

Tak jsem šel na pumpu, ale zase jsem nevěděl jestli jsem ta troska co nemá peníze na taxi, neví kdo je, neschopný člověk, co jde sněhem a nemá kde spát. Totálně mi to běželo. Nevím kdo jsem. 

Na pumpě neschopný mluvit. Jen jsem seděl. A podle peněženky jsem hádal kdo jsem a kam vůbec jdu. Vědět jsem jen, že chci zaplatit ubytování. 

Seděl jsem jak nikdo asi 2 hodiny. Snažil se tam prodat telefon taxikářům a obsluze. 

Troska. S každým se bavil jen ba půl huby, nejistý si sám sebou. 

S obsluhou jsem se bavil tak jak jsem byl, rozbitý člověk. Ale furt před sebou nic neviděl. Jen tu mizérii. 

Volal jsem hotely CZ, venčil psa, ale ani na Atreye jsem nedokázal být v pohodě. Vyčítal jsem si stav. I každé ne. Když jsem volal hotely. Prostě zdrcený, a nevěděl jsem co dělat dál. I když. Jsem to ještě před pár dny viděl. 

Nakonec mi zavolali taxíka, který mne hodil na nádraží. Já nevěděl čí jsem. 

Až na nádraží jsem si uvědomil, že mi pojede vlak. A začal myslet na některé přátele. A po pár slovech s ochrankou mi docházelo, kdo jsem. Jen se mnou mluvil jak s mladým klukem. Zženštile. A já se vždy přece dokázal postarat sám. A to nesnáším. 

Na nádraží jsem si sedl do kavárny a hledal hotel, když tam byli mladí, asi jsem vypadal zdrcený, ale snažil jsem se být ok. Jen se mladík nabídl, že mi vezme pytel s granulema. Když jsem se sebral a volal na hotely, tak měli něco jako, jo nevděčné hovado. Přitom jsem tam jen seděl. Nic jsem po nich nechtěl. Když jsem šel na záchod a chtěl pohlidat věci. Rus mi je pohlídal a dal 200 kč. Asi, že jsem byl tak zbídačený. Normálně bych je asi nevzal, ale aspoň jsem měl na jídlo. To když jsem směl za taxikařema, řekl jak na tom jsem a nabízel jim telefon, tak mne se se mnou bavili jak se zlodějem. 

Noc ale ještě neskončila. Chci tím říct, že jsem zase po dlouhé době zažíval to, že nevím kdo jsem a kdy jsem v životě fungoval. A že vím, že jsem se měl někdy alespoň zastavit a uvědomit si, že tohle je stav a z něj je třeba co nejdříve pryč. 

David Dovhun
Jsem Bloger, Hostitel přes AirBnB a Booking.com a autorem projektu Svoboda na vozíku. Jsem autorem eBooku Jak z depresí jednou provždy, Proč pronajímat přes AirBnB a další Pomáhám lidem z depresí. Krok za krokem, k aktivnímu a spokojenému životu. A mou vášní jsou plavání, fitness, cestování a hostitelství. Více o mne si přečtete zde>>

Stáhněte si ZDARMA:

9 Klíčů jak se dostat z deprese i bez léků (POZOR-Není to návod, jak nebrat léky pokud už je užíváte)

Stáhněte si kompletního průvodce jak a čím zvládnout boj proti depresi. Jsou v něm základní principy myšlení, které potřebujete vědět, abyste byl/a se svým životem spokojený/á.

Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (David Dovhun, J.Trnky 1237/9, Ostrava, 70900, IČ: 04404939 ) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů , které vycházejí z české a evropské legislativy. Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání eBooku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu. Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu. Zásady ochrany osobních údajů
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Stáhněte si ZDARMA

    9 klíčů jak se dostat z deprese i bez léků

    Vaše osobní údaje (jméno, e-mailová adresa) jsou u mě v bezpečí a budu (David Dovhun, J.Trnky 1237/9, Ostrava, 70900, IČ: 04404939 ) je na základě vašeho souhlasu zpracovávat podle zásad ochrany osobních údajů , které vycházejí z české a evropské legislativy. Stisknutím tlačítka vyjadřujete svůj souhlas s tímto zpracováním potřebným pro zaslání eBooku a dalších newsletterů ode mě, které se budou týkat souvisejícího tématu. Svůj souhlas můžete kdykoli odvolat kliknutím na tlačítko ODHLÁSIT v každém zaslaném e-mailu. Zásady ochrany osobních údajů
  • Ad
  • Nejnovější příspěvky
  • FB Komunita
  • Rubriky